Difficultates - Jsem zbabělec...

Vrátila se zpět do nebelvírské společenské místnosti.
„Hermiono!“ křik na ni Harry. Vyšla směrem k nim.
Byli tam všichni ze sedmého ročníku. Děvčata i chlapci. Nikdo jiný. Každý držel v ruce skleničku ohnivé whisky, jak Hermiona zjistila, když i ona dostala svůj podíl.
Snad nikdy se takhle nesešli.
Harry si stoupl do čela a odkašlal si.
„Neumím mluvit, tak dobře jako Brumbál, ale jen jsem chtěl říct, že tenhle přípitek věnuji vám všem, kteří jste mi nahradili rodinu a tomuhle hradu, který mi byl domovem. Připíjím na naše životy, až opustíme tyto pozemky. Připíjím na vítězství dobra a svobodu našich duší!“ prohlásil a zvedl svou číši.
Jako by měli všichni naučený text.
„Na rodinu…“ prohlásil Neville ve stejném gestu, jako před chvíli Harry.
Všichni si vzpomněli na jeho rodiče…
„Na spravedlnost…“ prohlásil Ron.
Ano… Všichni do jednoho si vzpomněli, jak Lucius Malfoy zabil Ronovy bratry Freda a Georgie, ale pro nedostatek důkazů byl očištěn.
„Na důvěru…“ prohlásil Seamus.
Doby, kdy Harrymu nedůvěřoval byly už nenávratně pryč.
Dívkám se v očích začaly objevovat slzy…
„Na mír…“ prohlásily svorně. Jen Hermiona mlčela.
„Na lásku…“ prohlásila sama nakonec. Vypadala dost zamyšleně a oči se jí třpytily.
Potom všichni pozvedly své číše.
„Na svobodu a Nebelvír!“ prohlásili všichni a následně si připily.

Většinou se slavností vyřazování konalo pouze za přítomnosti profesorů a samotných studentů sedmého ročníku. Letos to bylo, ale spojeno s oslavou konce školního roku.
Brumbál každého vyvolal jménem, ten k němu došel, on mu předal diplom a student si pak potřásl rukou se všemi profesory.

„Dovolte mi, abych mezi námi přivítal nejchytřejší mladou čarodějku tohoto ročníku Hermionu Grangerovou…“ ozval se Brumbálův zesílený hlas.
Nebelvírský stůl začal skandovat a Hermiona šťastně mířila k profesorům.
Předal jí nejenom diplom, ale i zlatý přívěšek. Vypadal spíš jako medaile. Byl na něm znak Bradavic.
„Jen tak dál a náš svět se nebude mít proč bát…“ popřál jí společně s podanou rukou.
Hermiona šťastně kývla a vydala se k ostatním.
Profesorka McGonagaová jí také něco říkala a všichni viděli, jak Hermiona bedlivě přikyvuje. Jakmile se dostala k Hybridovi, následovalo velké objetí. Postupně si potřásla rukou se všemi profesory, každý jí něco popřál, či poradil.
A pak přišel na řadu profesor Snape.
I on jí podal ruku. Uhrančivě jí pozoroval a ona jeho pohled nejenže ustála, ale vracela mu ho stejnou měrou.
„Hodně štěstí, slečno Grangerová. Překonáte-li svůj strach a zlepšíte své úsudky budete tak dobrá, jak jste si vždy přála…“ popřál jí.
„Mé úsudky jsou přesné…“ odpověděla mu trošku zklamaně.
Bylo by podezřelé, kdyby se u něj zdržovala déle a tak ustoupila stranou a odešla. Posadila se ke stolu a přijímala gratulace za udělené ocenění.
Totéž dostal i Malfoy, jako zástupce mužského pohlaví.

„Vy jenž se s námi dnes loučíte, jste již dospělí a proto vám mohu říct, že stojíte teprve na začátku své cesty a budoucnost už není jen otázkou jedince, ale toho, dokážeme-li se spojit a bojovat…“ dodal nakonec Brumbál. Pozvedl číši a připil na všechny studenty Bradavic, zejména na ty, které si tyto zdi budou dlouho pamatovat.
Hermiona se dívala na Brumbála, ale něco jí přece jenom nutilo trochu pootočit hlavu. Zrovna se na ní díval, neuhnul pohledem, ani ona.
To bylo ovšem to poslední, co se mezi nimi stalo.

Bradavický vlak všechny odvezl a samotné Bradavice osiřely.
Cesta byla tichá. Každý v majestátním hradě nechal kus svého života, prožil v něm dobré i zlé… Bradavice… Synonymum bezpečí… A pro Harryho i domova. A teď jel na Grimmauldovo náměstí, za Siriusem. Za rodinou, jenž ho bude provázet na cestě, která ho čeká. Uvědomoval si jí. Každým dnem víc a víc. Všechno najednou viděl v novém světle. Samozřejmost se stala vzácností.
Ron se vracel do Doupěte a Hermiona do domu svých rodičů. Neloučili se nijak zvlášť. Je jedno, kam odjedou, ale kde se znovu setkají a všichni věděli, že to bude brzy a často. Že to nebude šťastné setkání, přesto věděli, že dokud budou živi, nerozdělí je, ani dálka ani zlo číhající opodál.
Hermiona se celou cestu dívala z okna. Snažila si utřídit myšlenky a zmatek, co měla v hlavě. Ona, která měla vždy vše pečlivě srovnané se teď nevyznala sama v sobě.
Pro Rona znamenaly Bradavice vysvobození od mučivého pohledu na svou matku. Smrt jejích dvou dětí minulý rok jí zasáhla. Už to nebyla tak čiperná dáma, jako dřív.
A Harry. Nevěděl, co ho teď čeká. Kam jeho život směřuje.


Hermiona seděla v křesle zimní zahrady. Byla hluboká noc a ona se dívala na noční oblohu. Vzpomínala, jak byla ve škole vždy na astronomii nevyspalá a dnes. Bylo půl jedné a jí přišlo, jako by bylo osm.
Nemohla spát, už od doby co se vrátila. Rodiče nechtěli vyzvídat. Moc dobře věděli o blížící se hrozbě. A i když měli o dceru strach obdivovali jí. K tomu, ale nebyl důvod.
Zítra se sejde s Harrym a Ronem, měla z toho strach. Musela jim říct něco, co před nimi už nedokázala tajit. Snažila si představit, jak se budou tvářit, až jim řekne, že odjíždí, že je opouští a nechává je tu…
Složila hlavu do dlaní.
„Tohle nezvládnu…“ vzdychla si zoufale.

„Harry! Rone!“ padla oběma klukům do náruče.
„Netušil jsem, že se uvidíme až za měsíc!“ řekl jí Harry.
„To já taky ne…“ odpověděla a zářivě se na oba kluky usmála.
Kolem se mihl Sírius s pár mrtvolkami fretek.
„Siriusi…“ pozdravila ho.
„Ahoj Hermiono. Objal bych tě, ale to víš, fretky…“ mrkl na ní a odešel.
„Tak povídejte. Co je nového?“ zajímala se, když se posadili v kuchyni.
„Je tady hrozný frmol, pořád se něco děje, nevím kde začít…“ řekl Ron.
Hermiona se odhodlala.
„Tak vám něco povím já. Je to důležité…“
„Povídej…“ pobídl ji Harry.
„Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěla o studiu léčitelství?“ začala opatrně.
„Ne…“ přiznal Ron.
„Já ano…“ řekl Harry vážně, jako by už pochopil.
„No a tak… Stala se taková věc… Oni mě přijali. Budu tam studovat…“ dořekla.
„Mio to je skvělé! Gratuluji!“ zajásal Ron.
Hermiona se na něj usmála a potom se otočila na Harryho. Vůbec nejásal, naopak. Omluvně se na něj podívala. Jako by to snad měl nějaký pohled vynahradit.
„Co se děje?“ zeptal se Ron, kterému náhlé ticho přišlo divné. Harry se na něj podíval.
„Ta akademie je v Sydney!“ odpověděl mu na otázku. Ron ztuhl.
„To znamená, že odjíždíš?“ zeptal se jí překvapeně.
„Ano, to znamená, že Hermiona odjíždí Rone! A pokud se nemýlím tak dost brzy!“
„Po víkendu už musím být ubytovaná na koleji…“ odpověděla popravdě.
„Výborně, dnes je čtvrtek. Škoda, že jsi nám to řekla tak brzo, možná že to za tak dlouhou dobu zapomenu a za ty tři dny se s tebou zapomenu rozloučit!“ vyjel na ní Harry. Naštvaně se zvedl od stolu a odešel z kuchyně.
„Taky se zlobíš?“ otočila se na Rona.
„Ne, ale nechápu, proč si nám to neřekla. Jsem si jistý, že kdyby se to dozvěděl dřív, takhle by nevyváděl….“
„Udělala jsem chybu, že jsem vám to neřekla já vím, ale… Já… Připadám si jako bych utíkala…“
Ron jí chytl za ruku.
„Neutíkáš. Taková ty nejsi. Nedělej si výčitky…“ ubezpečil jí, jenže ona si nebyla jistá pravdivostí těch slov.
„Ale co… Co Harry…?“
„Já ho nějak uklidním, neboj…“ slíbil Ron.